Když se pohrdání stane normou
Bezprostředním impulsem k napsání tohoto textu nebyl rozhovor v pravém slova smyslu. Šlo o nevyžádaný a jednostranný výstup člověka z vedení města, který za mnou sám přišel a bez jakéhokoli podnětu z mé strany mě zahrnul osobními výčitkami, obviněními, ale i vulgarismy. Jeho vystoupení mnou skutečně otřáslo. Nejen použitými slovy, ale především množstvím nenávisti, pohrdání a arogance, které z něj zaznívaly, i samozřejmostí, s níž byli z pozice moci ponižováni druzí. Právě tento pocit nadřazenosti - přesvědčení, že veřejná funkce opravňuje člověka překračovat běžné hranice slušnosti - mě přiměl psát.
Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Ve vysoké politice, v televizních debatách, na sociálních sítích... stále častěji sledujeme společnost rozdělenou do nesmiřitelných táborů. Lidé spolu nemluví, ale útočí na sebe. Nezpochybňují pouze názory druhých, nýbrž jejich inteligenci, kompetenci, charakter a někdy i samotné právo veřejně promluvit. Z politického soupeře se tak stává nepřítel. Z člověka s odlišným názorem někdo, koho je možné zesměšnit, ponížit nebo veřejně zostudit.
V komunální politice je takové prostředí o to nebezpečnější, že se neodehrává mezi vzdálenými tvářemi z televizních obrazovek. Tady jde uč čistě soused proti sousedovi. Potkáváme se na ulici, v obchodě, ve škole, na sportovišti i městských akcích. Děti chodí do stejných škol a naši kamarádi a blízcí žijí ve stejném městě. Politický spor proto nekončí vypnutím telky nebo internetového prohlížeče. Zůstává mezi lidmi a postupně vstupuje do jejich každodenních vztahů.
Politika přirozeně přináší střet názorů. Bez něj by ztratila svůj smysl. Úkolem opozice je kontrolovat, upozorňovat na pochybnosti a klást otázky, které vedení města nejsou příjemné. Úkolem vedení je svá rozhodnutí obhájit a nést za ně odpovědnost. Spor však může být ostrý, argumentace důrazná, kritika může bolet.. Ale ani jedno však nevyžaduje, abychom druhého člověka zbavili důstojnosti.
Právě v tom leží hranice mezi politickým konfliktem a politickým pohrdáním. Kritika se vztahuje k rozhodnutí, postupu nebo výsledku práce. Pohrdání však míří na člověka samotného. Neříká: "Toto rozhodnutí považuji za chybné." Říká: "Ty jsi neschopný, směšný, bezcenný.. (a spousta i horších věcí)." Nevyvrací tedy argument, ale snaží se ponížit toho, kdo jej vyslovil.
Pokud takový způsob jednání navíc přichází od člověka ve veřejné funkci, nelze jej považovat pouze za projev špatného dne, nálady nebo rozčílení. Veřejná autorita svým chováním nastavuje hranice toho, co její okolí začne pokládat za přijatelné. Jestliže představitel města běžně zesměšňuje a ponižuje své oponenty, proč bychom měli očekávat, že se jeho podporovatelé budou na sociálních sítích chovat jinak? Jestliže se lidí pokládající nepříjemné otázky stávají terčem posměchu, část veřejnosti může snadno získat pocit, že takovými lidmi lze opovrhovat.
Způsob komunikace lidí ve vedení významně spoluutváří veřejné prostředí. Jazyk moci se postupně stává jazykem těch, kteří se s touto mocí ztotožňují. Opakovaná vulgarita přestává působit jako výjimka. Osobní útok se stává běžným prostředkem politického boje a pohrdání začne být zaměňováno za rozhodnost.
Tento jev není pouze otázkou osobního dojmu. Metaanalýza 35 experimentálních studií zveřejněná v odborném časopise Human Communication Research se zabývá důsledky hrubé a neuctivé politické komunikace. Její závěry ukazují, že politická nekultivovanost snižuje důvěru v politiky a politické instituce. Nedůvěra přitom nemusí zůstat spojena pouze s člověkem, který se nevhodně chová. Může se přenášet na politiku jako celek.
To je možná nejvážnější důsledek. Občan jako takový si nakonec neřekne, že selhal jeden konkrétní představitel. Řekne si, že taková je hold politika. Že slušnost v ní místo nemá, že nemá smysl se ptát, vystupovat někde veřejně na zastupitelstvu ani upozorňovat na problém. Veřejný prostor se pak postupně přenechá těm, kteří dokáží být naopak nejhlasitější, nejhrubší a nejagresivnější.
Zvlášť nebezpečné je, když se nesouhlas nebo kritická otázka nestanou podnětem k věcné debatě, ale záminkou k zesměšnění člověka, který je vyslovil. Takové jednání postupně umlčuje veřejnost: jedni se mohou stáhnout, druzí převezmou stejnou hrubost, jiní už třeba nepřijdou. Namísto otevřené diskuse pak vzniká prostředí nedůvěry, obav a osobních střetů.
Nepředstírám, že sama neřeknu nic ostrého. Rozdíl však nespočívá jen ve zvolených slovech. Spočítá v situaci, postavení a účelu takové komunikace. Něco jiného je interní rozhovor mezi lidmi, kteří spolupracují a znají všechny souvislosti. Něco jiného je, když člověk s pozice nejvyššího představitele města hrubě ponižuje své politické oponenty, jejich blízké nebo občany, kteří se odvážili položit nepříjemnou otázku.
Ani soukromí nemůže být omluvou pro všechno! Veřejnou funkci nelze odkládat jako kabát. Starosta samozřejmě zůstává člověkem se svým vlastním soukromým životem, emocemi a právem na odpočinek. Jestliže však hovoří se zastupiteli o opozici a jednotlivých činnostech spojených s touto funkcí, nelze jeho slova oddělit od postavení, které zastává. Zvláště tehdy, když jsou pronesena před dalšími lidmi a mají zjevně ponižující charakter.
Pokora ve veřejné funkci neznamená slabost. Neznamená ani povinnost přijímat každou kritiku jako oprávněnou. Znamená vědomí, že moc je PROPŮJČENÁ a DOČASNÁ. Že občan není podřízeným vedení města. Že opozice není nepřítelem, ale SOUČÁSTÍ DEMOKRATICKÉ KONTROLY. A že i člověk, o němž mluvíme v jeho nepřítomnosti, má stále svou lidskou důstojnost.
Podnětem ke vzniku této úvahy byla jedna konkrétní událost. Nebyla však jediným důvodem. Zde se spojilo pouze to, čeho si všímám delší dobu. A tím je zesměšňování občanů v zákulisí, hrubé hodnocení politických oponentů, osobní útoky a rostoucí podrážděnost ve chvíli, kdy někdo kontroluje rozhodování města nebo chce vysvětlení.
Zde jsem si skutečně řekla už dost. Ne proto, že bych tuto výměnu názorů nezvládla, nebo že bych od politiky očekávala pouze prostředí bez konfliktů. Ale proto, že nechci přijmout pohrdání jako její běžnou součást. Nechci si zvyknout na to, že člověk ve vysoké veřejné funkci může druhé takto urážet a ponižoat, a okolí nad tím mávne rukou s vysvětlením, že taková už politika je.
Není! Politika je taková, jakou si ji společně připustíme. Každou omluvenou urážkou posunujeme hranici o něco dál. Každým mlčením dáváme najevo, že se vlastně nic tak zásadního nestalo. A každým dalším osobním útokem se vzdáváme části veřejného prostoru, v němž by měly rozhodovat argumenty, respekt a odpovědnost.
Chceme snad město, ve kterém se občan po položení otázky musí obávat, že se mu budou představitelé města za jeho zády vysmívat? Nebo aby se na kontrolu odpovídalo třeba osobními útoky nebo ponižováním? Chceme mladým lidem ukazovat, že s vyšší funkcí přichází právo zacházet s druhými bez úcty? Nebo chceme město, ve kterém spolu dokážeme souhlasit bez nenávisti, kritizovat bez ponižování a vykonávat moc s vědomím, že její skutečnou mírou je způsob, jakým zacházíme s lidmi?
Já v tom mám jasno.
Zdroj:
-
https://academic.oup.com/hcr/article/48/2/203/6459595?utm_source=chatgpt.com
Odborná metaanalýza 35 experimentálních studií. Dokládá, že hrubá a neuctivá politická komunikace snižuje důvěru v politiky a politické instituce. -
https://plus.rozhlas.cz/karel-hvizdala-verejny-prostor-a-politicka-kultura-9616933?utm_source=chatgpt.com
Karel Hvížďala píše o normalizaci hrubého chování a o vulgaritách jako nálepkách, které znemožňují dialog.
